Elizabeth Callidorská II. část

Další pokračování příběhu naší hrdinky a jejího přítele. Jak se příběh rozvine? Čtěte a dozvíte se víc. P.S. Prosím čtenáře o kritiku. Předem děkuji. L.A.Lottyová :o)

                „Jenomže ona je čarodějka!“ zahřměl Nejvyšší Precendent.

                „Jistěže je. Ale on je taky mág,“ zasyčel Doyle.

                „Vy máte vždycky něco v rukávu, viďte, Doyle?“ zazněl hlas malé shrbené čarodejky.

                „Ale, ale, ale. Drusilo, kde se tady berete?“ zajímal se Nejvyšší.

                „To víte, měla jsem pocit, že tady beze mne  nemůžete být,“ hlesla.

                „Hmm,“ zabrumlal Nejvyšší.

                Drusila. To byla čarodějka, které se obával i sám Nejvyšší Precendent. Rada, která dnes usedávala v tribunálním zasedání měla jediný úkol.

                „Co si myslíte, Drusilo?“ spustil bledý mág s koňským obličejem, Dimitrij.

                „Že zrovna Vy byste měl mlčet! Všechno, ale doslova všechno jste zpackal. Měl jste zastavit Albiera dřív, než tomu špinavci Charlesovi, ničiteli čisté krve, ukázal tajný vchod. Náš vchod, o kterém neměl nikdo vědět. Jak se to stalo, Dimitriji? Jak?“ zavrčela Drusila.

                „Mám pocit, že jste si mě spletla s mým dvojčetem,“ prohodil Dimitrij.

                „S Alexandrem? Toho bych si všimla!“ odsekla.

                „Jen klid, Drusilo,“ Uklidnil ji Nejvyšší.

                „Vy, Vy máte co říkat, když hrajete na dvě strany, Nejvyšší.“ Zasyčela.

                „Takže je to přece jenom pravda.“ Zašeptal Dimitrij.

                „Je to tak?“ zaváhal Doyle.

                „Za koho mě máte, Doyle?“ zasmál se Precendent.

                „Je to pravda, Konráde?“ vyzvala jej podruhé Drusila.

                Precendent zbělal.

                „Řeknete nám to sám, nebo mám jít namíchat elixír pravdomluvnosti?“ přitakal Darling.

                „Darling?“ zbělal Precendent.

                Muž s černými mastnými vlasy v černém hábitu stál u dveří ve stínu.

                „Jak je možné, že jste tady? A za bílého dne?“ začal Precendent.

                „Řekněme, že je to možné. Ale hlavní teď je, že jsem tady.“ Řekl a vycenil bílé upíří tesáky.

                „Jak jste to dokázal, Darlingu?“ vyzvídala Drusila.

                „Od čeho máme elixíry?“ odvětil.

                „Ale k věci.“ Dodal upír.

                „Víte, proč jsme tady, Darlingu?“ spustil Precendent.

                Upír a všichni přítomní přikývli.

                Po třiceti minutách plánování strategie se zvedla do vzduchu protestující ruka.

                „Námitka!“ zahřměl Dimitrij.

                „Co se Vám nezdá?“ zaváhal Precendent.

                „Jak je chcete držet od sebe, když jsou většinou pořád spolu? Můžete mi laskavě vysvětlit, jak…?“

                „Drusila se o to postará, viďte, Dru?“ vyzval Drusilu Darling.

                Žena v tmavých šatech přikývla.

 

***

 

                „Dovol Elizabeth, abych tě přivítal, jak se sluší a patří.“ Zasyčel chladný neznámý hlas.

                Elizabeth viděla neznámého mága. Obličej měl zakrytý stínem z kápě, v kterém zářily jen dvě velké červené oči.

                „Doufal jsem, že dnes dorazíš, ale že tak brzy, to jsem nečekal.“ Prohodil neznámý.

                „Promiňte, ale kdo jste?“ zeptala se.

                „Na tom nesejde. Pojďte se mnou, něco Vám ukážu, Elizabeth.“ Vyzval ji.

                Elizabeth nic nenamítala. Měla pocit, že nemůže promluvit. Ze zchátralé chýše ji vyvedl mág směrem k lesu. Šli hlouběji a hlouběji do lesa až tam, kde bylo šero.

                Podivný mág zvedl ruku a rozsvítil světlo z pravého prstu.  Pak se kolem mága shromáždili bílí vlci, kteří se proměnili v muže v černých kápích a všichni najednou vystřelili smrtící kletby na Elizabeth.

 

***

 

                Celá udýchaná opět viděla jen tmu. Tu stejnou tmu, kterou viděla kdysi, když se jí zdál ten sen o kruté bitvě. Rozsvítila prst. Uviděla Charlese, který klidně spí vedle ní. Dívka se zvedla z postele a šla se osprchovat. Jakmile v županu usedla ke kosmetickému stolku se zrcadlem, spatřila v něm mihnoucí se tvář.

                Otočila se, aby se ujistila, že je v místnosti sama. Pak pohlédla znovu do zrcadla. Maličké okno se otevřelo, když do něj vrazil mrazivý vítr, který proklouzl až do ložnice.

                ´Co se to děje? ´zamyslela se Elizabeth.

                ´Si v nebezpečí. Ve vážném nebezpečí. ´ozvalo se ze zrcadla, když se objevila hlava neznámého čaroděje. Zrcadlo se jakoby zvlnilo. Připomínalo průzračnou kapalinu, na jejíž hladině se vytvořily kruhy.

                ´Elizabeth Callidorská! Pojď! No tak pojď, podej mi ruku!´říkala hlava, když se ze zrcadla na ni napřahovala ruka – hubená a bledá, snad pořezaná s boláky.

                „Elizabeth!“ ve světničce se objevil Charles v pravý čas.

                Na napřaženou ruku, jež se sápala po jeho dívce vyslal bílý paprsek světla. To ruku odehnalo zpátky do zrcadla.

                „Ach, Charlesi.“ Zavzlykala.

                „To nic, jsem s tebou.“ Přitakal, objal ji.

                „Charlesi, mám opravdu strach.“ Zavzlykala.

                „Jsem tady.“ Dodal, přitiskl si ji k sobě, políbil ji a objal ji.

               

Kapitola druhá

 

                Venku pršelo. Burácející kapky deště klepaly do oken a sténavý mrazivý vítr je odnášel nad moře, kde se ztrácely v divokých šumících peřejích. Den se pomalu uchyloval ke spánku. Jakmile zšeřenou oblohu vystřídala temnota, v které zářil dorůstající měsíc obklopený stříbrnými démanty, k hostinci přijel velký černý kočár tažený těžkými grošovanými hřebci. Řinčení nelehkého kočáru a klapot koňských kopyt valachů přilákalo přítomné hosty přístavní hospody.

                To ale zde ubytovaní mágové netušili, že samotinký kočár následuje družina – další dva jezdci jeli za kočárem na překrásných statných vranících, na které se přišli podívat ti největší zvědavci. Za jezdci na koních našlapovali vysokými kroky lukostřelci, kteří drželi své luky a až za nimi procházela obyčejná ´prachsprostá´chátra – obyčejné děti s obyčejnými matkami, jejichž manželé byli vyzbrojeni k boji.

 

                Ze světnice hostince byly vidět jen stíny míjejících se postav zahalených v pláštích držíce louče s červenými plameny, aby viděli na cestu.  

                Elizabeth pohlédla ven z okna na děti, které se brodily zablácenou cestou. Elizabethiny oči se zaleskly. Seděla ve společenské hale s Charlesem, kde zůstali po příjezdu kočáru sami.

                Charles se díval kamsi do prázdna, přemýšlel. Vypadal, že ho příjezd nových hostů nezajímá. Spíše ho nyní zajímala jeho dívka. Zvedl se z pohodlného křesla a přešel ke dveřím. Letmým pohybem pravačky za doprovodu oranžových jisker je zamkl.

                „Charlesi?“ špitla Elizabeth, když zahlédla Charlesův obličej v potemnělém světle, který přímo zářil pozitivní energií.

                „Pojď ke mně, chtěl bych ti něco pošeptat.“ pousmál se na Elizabeth.

                Dívka neprotestovala. Zvedla se z ušáku a přesšla doprostřed místnosti k Charlesovi.

                „Copak, drahý.“ hlesla, když ji objal rukama kolem pasu.

                „Nic neříkej.“ zašeptal jí do ucha, do kterého ji jemně kousl.

                Elizabeth se lehce zachvěla.

                Dívka pochopila, oč jejímu příteli jde. Obsypávala ho něžnými polibky na ústa i po krku. On jí  je opětoval.

                „Co když někdo …“ zašeptala.

                „Nikdo, jsou zam…“ dodal a podíval se do jejích jasných očí, v kterých spatřil slabý záchvěv vzrušení.

                Dlouho se v objetí líbali. Když dívka strhla z Charlese jeho černou košili, společně se položili na červený gauč, kde si užívali slastnou rozkoš.

                Elizabeth nejprve jejími křehkými prstíky dráždila Charlesovy bradavky. Pomalu a lehce je objížděla kolem dokola. Laskala jeho vypracovanou mužnou hruď. Charles zasténal.

                Charles jí sundal její oblíbenou blůzku, kterou měla na svých slušivých šatech. Pak jí rozvázal korzet a dál ji obsypával sladkými polibky.

 

***

 

                Všichni přítomní v hostinci U Sedmi hlav si špitali, co tady noví hosté hledají. Jejich hřebci byli už dávno v čistých boxech.

                Když Roxburry odcházel ze stájí, dal se do řeči se záhadným cizincem, který byl oděn v těžkém huňatém cestovním plášti.

                „Jsou to ale překrásná zvířata. Mají nádhernou srst a dobře stavěné kostry.“ Zamumlal.

                „Jsou překrásní. V našem hřebčinci jsou naší chloubou. Proto jsme na ně obzvlášť hrdí. Jsou to démanty mezi růžemi.“ Dodal cizinec.

                Cizincův malý proslov donutil Roxburryho se pousmát. Cizinec naopak od něj bral svá slova příliš vážně a tak chlapce nečekaně mírně udeřil jezdeckým bičíkem do břicha. Chlapec zalapal po dechu.

                „My jsme na svoje koně velice hrdí. Proto o nich nepochybujeme. A teď mě, mladíku, omluv. Rád bych se navečeřel.“ Dodal rozmrzelým hlasem cizinec.

                „Jistě, pane.“ Přitakal Roxburry a cizinci otevřel dveře, kterými cizinec proklouzl do velké světnice.

                V místnosti nastalo ticho, když se tam cizinec objevil. Všichni přítomní si jen šuškali a čekali, co se bude dít dál.

 

***

 

                Charles pak Elizabeth rozepnul její karmínově červenou podprsenku. Ani nešpitl, když ji odhazoval od nich.

                Lehce svými těžkými dlaněmi narážel do jejích bradavek, když její nádherná ňadra prozkoumával jazykem. Dívka zasténala. Když kolem nich přejel prsty a její bradavky stiskl o něco víc. Podruhé dívka zasténala vzrušením.

                Charlesovu hruď však zdobil stále jeho medailonek, který připomínal křišťálové kyvadélko.

                Vzájemně se dráždili na horních polovinách těl. Charles dívce jemně masíroval ňadra, on byl dál obsypáván vášnivějšími polibky. Jakmile Charlesova ruka zajela pod Elizabethinu sukni, kde ji začal jemně hladit, znovu vzrušením vypískla. Celá udýchaná se vrhla na Charlese – objala jej kolem krku a jeho ústům věnovala několik sladkých polibků, když ho svalila na druhou stranu gauče.

                Okny do pokoje prosvítali měsíční paprsky, pod kterými se leskla jejich milující se těla. Pak se zářivá luna schovala za černá mračna.

                „Charlesi.“ zavzdychala Elizabeth, přičemž to vypadalo, jako by se jí zamotala hlava.

                Dívka znovu se nekontrolovatelně ponořila do svých hrůzných a děsivých myšlenek.

                Spatřila jen tmu. Vprostřed místnosti hořela modravým plamenem zapálená bílá svíčka, jejíž vosk stékal po zlatém podstavci; a pootevřené okno, kolem kterého poletovaly bílé průsvitné záclony. Z okna v dalším okamžiku vyběhl duch temného rytíře. V ten moment Elizabeth netušila, zda se jedná o přelud nebo jsou její myšlenky skutečné.

                Během jejich špatně načasovaných něžných hrátek se rozletělo pootevřené okno na tisíc kousků. Oknem proletěl drak. Vypadalo to, jako by ho něco odmrštilo, když v následujících minutách proletěl oknem temný rytíř, zahalený v černé kápi.

                Kolem Elizabeth a Charlese se rozlilo jasné bílé světlo, které je jakoby do sebe vcuclo. Pak se v pokoji objevila skupinka mágů – Roxburry, Doyle, který zahnal draka do kouta, Drusila a sám Darling. Elizabeth a Charles se pak objevili ve světle hvězd  – odění v původním ošacení čekajíce, co se bude dít dál.

                Roxburry mířil na Drusilu, Doyle se snažil udržet draka v koutu. Darling se otočil směrem k Elizabeth a Charlesovi.

                „Tak. Teď se ukáže, kdo …“ načal Darling, když jej minul oslňující bílý jasný paprsek.

                „Darling?“ podivil se Charles, když za sebe schovával svoji dívku.

                „Averan, ale ale. A copak je tohle?“ zasmál se upír, když bral do rukou karmínově červenou podprsenku.

                Charlesův obličej dostal mírně nachový nádech.

                Darlingovy oči spatřily Charlesův medailonek.

                „A tohle má být co? Kde jste k tomu přišel, Vy?!“ zahřměl Darling, když zvedl pravou ruku a Charlesův medailonek se zvedl do vzduchu, jako by chtěl k Darlingovi.

                „Do toho Vám nic není.“ Zasyčel Charles.

                „Elizabeth!“ okřikl ji Roxburry, když přešel měsíc do pravého úplňku.

                V tom momentu jí došlo, co se bude dít.

                Charlesův obličej ještě víc zšedivěl, když pohlédl ven z okna na měsíc. Jakmile na něj dolehly měsíční paprsky, vykřikl bolestivým skřekem. Jeho košile se při zvětšení jeho kostry roztrhla. Na jeho těle vyrostlo velké množství tmavých chlupů.  

                Po několikátí minutách tam místo Charlese stála jakási osrstěná obluda, zdánlivě připomínala vlka – spíše vlčího člověka. Charles zhluboka dýchal, byl shrbený a měl naježený hřbet. Dívka stále stála za ním.

                „Elizabeth,“ okřikl ji znovu Roxburry.

                Elizabeth přiběhla k Roxburrymu.

                „Vida, vida. O to to budeme mít nyní zajímavější. Co dokážete, Averane!“ zachechtal se Darling.

                Kolem Charlese se objevila bílá aura. Když začal boj mezi vlkodlakem a upírem, všichni ostatní metaly smrtící kletby.

                Pak se Charles ve své vlkodlačí podobě vrhl na upíra. Začal kousat a škrábat. Upír ho však odrazil ochranným bílým štítem.

 

***

                Hostinský přiběhl k záhadným cizincům.

                „Dobrý večer. Něco k pití?“ zeptal se.

                „Whisky.“ Zachraplal cizinec.

                „Též.“ Přitakal postarší muž s bělovousem a černou páskou přes oko.

                „Jistě, hned to bude.“ Dodal hostinský a klusal k pultu, kde hostům připravil nápoje. Pak k nim přiklusal zpátky.

                Cizinec do sebe přímo kopl celou sklenku s nápojem. Pak si otřel vlhké rty rukávem pláště.

 

***

 

                Elizabeth zahnala Darlinga do rohu místnosti, kam svítil jasný proud měsíčního světla.

                „Ale ale, copak!“ zachraplal Darling, který na ni cenil svoje zuby.

                Když Doyle poslal na Charlese smrtící kletbu, vlkodlak se rozplynul. Vypadal jako průsvitná silueta, která se leskla v záři hvězd.

                „Elizabeth Callidorská! Na Vás by mohli být Callidorňané pyšní, když spíte s tímhle špinavým…“ zasyčel Darling.

                V tom stejném okamžiku se po něm Charles vrhnul.

                Darling jeho útok nečekal, proto jej vlkodlak srazil k zemi. Na upíra cenil svoje ostré bílé tesáky a když se pokusil jimi Darlingovu tvář prokousnout, Darling využil okamžiku překvapení a rozplynul se. Prostě zmizel.

               

***

 

                Nastal nový den. Vyčerpaný a podrápaný Charles dlouho spal. Elizabeth se mezitím šla do hostince nasnídat. Ke stolu si pak k ní přisedla neznámá žena.

                „Zdravím.“ Přitakala a usedla do pohodlné židle.

                „Dobrý.“ Odvětila Elizabeth.

                Cizinka si prohlížela dívku, jak jí Boží milosti.

                „Jak se Vám tady líbí?“ zajímala se Elizabeth.

                „Ujde to. Ovšem tam, odkud pocházím, se mi líbí víc.“ Dodala.

                „Ovšem že.“ Sykla Elizabeth a podívala se na modravou oblohu.

                „Omluvíte mne, viďte?“ dodala Elizabeth a opustila stůl.

                Vyšla z velkého sálu, prošla ke schodišti a vystoupala do patra, kde byl její a Charlesův pokoj. Dala se do klusu. Jakmile byla u dobře známých dveří, stiskla zlatou kliku a dveře otevřela. Pak potichu vklouzla do místnosti. Charles ještě spal.

                ´Kdybys tak věděl,´ zamyslela se Elizabeth.

                „Kdyby věděl,“ přiblížil se k Elizabeth Elf oděn v dlouhém zeleném hábitu se zlatým lemováním a s delšími světle hnědými vlasy a hnědýma očima.

                „Quardiane?“ otočila se k němu Elizabeth, když záře za jeho postavou potemněla.

                „Elizabeth,“ přitakal Quardian,“myslím si, že bys tady neměla být. Je to tu až moc nebezpečné. Á, omlouvám se. Ještě spí, viďte?“ zamumlal Elf.

                Elizabeth přikývla.

 

***

 

                „Víš, před tím, než tě tvoje matka přinesla do Tenwery a předala do péče severských Elfů, jsem dávno věděl, chci říct tušil, že budeš vynikající čarodějka.“ Zamumlal Quardian.

                Elf se s Elizabeth procházel po cestičce, kterou lemovaly vrby. Moře klidně šumělo.

                „Vzpomínám si,“ špitla,“že když jsem byla menší, říkala mi chůva o temných Jezdcích. Strašila mě, když jsem nechtěla jít spát,“ pousmála se Elizabeth.

                „Ale od té doby jsi se hodně změnila, Elizabeth. Každé léto jsem tě sledoval a hrával na dvorku Provenxálského panství na loutnu. To byly staré dobré časy,“ zamumlal Quardian.

                Sklopil hlavu a zamyslel se.

                „Jenomže pak přišel Debuar,“ sklopil hlavu Elf.

                „Debuar? O tom jste mi nikdy neřekl, Mistře Quardiane,“ zaváhala Elizabeth.

                Když došli na konec dlážděné cesty, zastavili se u staré kapličky s vyobrazeným okřídleným lvem a věčným sluncem.

                Elizabeth se v krásných tmavě blankytně modrých šatech zastavila a opřela se její jemnou křehkou ručkou o oprýskanou zeď kapličky.

                „Schází ti, viď?“ šeptl Quardian, když se svýma jasnýma světlýma očima podíval nad moře.

                Dívka sklopila hlavu. Nic neříkala.

                „Vím,“ dodal Elf.

 

***

 

                Charles se probral kolem poledne. Sešel do hostince, kde se vyptával hostinského, zda neviděl Elizabeth.

                „Ne, neviděl jsem ji,“ zazněla odpověď hostinského.

                Při svých slovech vypadal však tlouštík nejistě a znepokojeně. Přesto však tušil, kde Charlesova dívka je.

                Charles mu poděkoval za vstřícnou odpověď a vyšel z hostince.Pocítil svěží vůni moře. Otočil se na druhou stranu, kde viděl vysoké domy, které sahají až do nebes, ve kterých žijí nic netušící lidé.

                Když jsem byl malý chlapec, na kouzla jsem dávno zapomněl. Moje stará duše však tušila, že někde v mém nitru zůstala jiskra, kterou stačilo jen rozhořet. Žádní lidé nepřemýšlí nad utrpením, které každý měsíc snáším. Snad jen jeden člověk. Elizabeth. Vždyť jsme si tak zcela podobní, ale přitom tolik odlišní. Každý máme svůj svět, ale přitom jsme svoji.

                Zapřemýšlel Charles, když kráčel k pláži blátivými kalužemi, které tu zůstaly po včerejším dešti.

                ´Snad bude dnešek jiný. Jinačí než ty včerejšky, než ty děsivé včerejšky, které nás pronásledují. Snad kletba pomine…, snad.´přemýšlel Charles.      

 

***

 

                „Mistře Quardiane,“ špitla.

                „Ano, Elizabeth?“

                „Mohu se Vám svěřit?“ zaváhala.

                „Ovšemže,“ přitakal Efl, jehož oči pohlédly na moře.

                „Mívám sny,“ spustila, když jí do vlasů spadl list z vrby.

                „Jaké sny, Elizabeth?“ zeptal se Mistr, když zahlédl Charlese, který se k nim blížil.

                „Plní se,“ hlesla a přivřela oči.

                Elizabeth svého přítele však nezpozorovala.

                „Víš, Elizabeth, všem se plní sny, jenomže jen málokdo si to uvědomuje, neboť naše sny opouští naši mysl, když bdíme. Proto sny zapomínáme.“ Rozpovídal se Quardian.

                Jeho oči spatřily před obzorem připlouvající bílou elfskou loď, která měla evidentně namířeno do přístavu. Do jejích bílých plachet narážel plný vítr, její pádla pádlovala v přesném rytmu.

                „Tady jsi, Elizabeth,“ přiklusal ke své dívce Charles.

                Ten ji objal a věnoval jí jeden sladký polibek a dívka přitom zavřela oči. Jakmile je otevřela, mistr Quardian už tam nebyl.

 

 

---